Teď jsme měli nějaké New Moon fotky a teď je čas vrátit se k některým ze Stmívání.
Nejsem si 100% jistá, že všechny tyto fotografie jsou nové. Ale tak co stejně je tu musím prostě mít :)
Spuštění: 17.9.09
Vlastní: Kristýna
Poznámka:
Dovoluji si vás seznámit
s mojí krásnou stránkou o záze Twilight
Najdete tu velké množství
novinek, avatarů a oblíbených fotek
..Roberta Pattinsona..
a dalších
Které postavy se ti líbí nejvíc?
x
x
x
Oblíbené stránky(Cizí)
Oblíbené stránky(České)
Spřátelení
x
Rubriky
- Něco málo o mně
- O mém blogu
- Robert Pattinson
- Kontakt na Roba
- Knihy Roberta
- Kristen Stewart
- Taylor Lautner
- Robert a Kristen
- Taylor a Kristen
- Tay,Kris,Rob(Pohromadě)
- Postavy z Twilight ságy
- Videa
- Interview
- Twilight
- New Moon
- Eclipse
- Ikonky(Avatary)
- Photoshoot
- Informace
- Na tiskovkách v zahraničí
- Fanoušci Twilight Ságy
- Moje řeči
- Spam Post
- Moje věci
- Breaking Dawn
"Myslel jsem na to, že chci něco zkusit." A vzal můj obličej znovu do dlaní.
Nemohla jsem dýchat.
Zaváhal - ne normálním způsobem, jako člověk.
Ne tak, jak váhá muž, než políbí ženu, aby odhadl její reakci, aby viděl, jak ho přijme. Možná zaváhá, aby prodloužil tu chvíli, ten ideální okamžik očekávání, který je lepší než polibek sám.
Edward váhal, aby otestoval sám sebe, aby viděl, jestli je to bezpečné, aby se ujistil, že pořád ovládá své nutkání.
A pak se jeho studené, mramorové rty velmi měkce přitiskly na moje.
To, nač nikdo z nás nebyl připraven, byla moje reakce.
Krev se mi pod kůží vařila, pálila mě do rtů. Divoce jsem zalapala po dechu. Prsty se mi zamotaly do jeho vlasů a přitiskly ho ke mně. Rty se mi pootevřely, jak jsem vdechovala jeho opojný dech.
Okamžitě jsem cítila, že se pod mými rty změnil v nereagující kámen. Rukama mi něžně, ale s neodolatelnou silou odtáhl tvář. Otevřela jsem oči a viděla jeho obezřetný výraz.
"No páni," vydechla jsem.
"To je slabé slovo.
Nemohla jsem dýchat.
Zaváhal - ne normálním způsobem, jako člověk.
Ne tak, jak váhá muž, než políbí ženu, aby odhadl její reakci, aby viděl, jak ho přijme. Možná zaváhá, aby prodloužil tu chvíli, ten ideální okamžik očekávání, který je lepší než polibek sám.
Edward váhal, aby otestoval sám sebe, aby viděl, jestli je to bezpečné, aby se ujistil, že pořád ovládá své nutkání.
A pak se jeho studené, mramorové rty velmi měkce přitiskly na moje.
To, nač nikdo z nás nebyl připraven, byla moje reakce.
Krev se mi pod kůží vařila, pálila mě do rtů. Divoce jsem zalapala po dechu. Prsty se mi zamotaly do jeho vlasů a přitiskly ho ke mně. Rty se mi pootevřely, jak jsem vdechovala jeho opojný dech.
Okamžitě jsem cítila, že se pod mými rty změnil v nereagující kámen. Rukama mi něžně, ale s neodolatelnou silou odtáhl tvář. Otevřela jsem oči a viděla jeho obezřetný výraz.
"No páni," vydechla jsem.
"To je slabé slovo.
Oči mu divoce žhnuly, zatínal čelist v usilovném sebeovládání, a přesto nepolevil ve své dokonalé artikulaci. Podržel můj obličej jen pár centimetrů od svého. Oslnil mi oči.
"Měla bych…?" snažila jsem se vyprostit, udělat mu trochu místa.
Jeho ruce mi nedovolily pohnout se ani o píď.
"Ne, to se dá vydržet. Počkej chvilku, prosím." Jeho hlas byl zdvořilý, kontrolovaný.
Dívala jsem se mu do očí, sledovala, jak vzrušení v nich pohasíná a něžní.
Pak se usmál překvapivě uličnickým úsměvem.
"Tak," řekl, zjevně potěšený sám sebou.
"Dá se to vydržet?" zeptala jsem se.
Zasmál se nahlas. " "Jsem silnější, než jsem si myslel.
Ležel bez pohnutí na trávě, pod rozepnutou košilí byla vidět jeho nádherně modelovaná, zářící hruď, jiskřivé paže měl holé. Jeho lesklá, bledá levandulová víčka byla zavřená, ačkoliv samozřejmě nespal. Dokonalá socha, vytesaná do nějakého neznámého kamene, hladkého jako mramor, třpytivého jako křišťál.
Čas od času se jeho rty pohnuly, tak rychle, že to vypadalo, jako by se chvěly Ale když jsem se zeptala, řekl mi, že si pro sebe zpívá; bylo to příliš potichu, abych to slyšela.
Také jsem si užívala slunce, ačkoliv vzduch nebyl na můj vkus dost suchý. Ráda bych si lehla jako on a nechala slunce, aby mi hřálo tvář. Ale zůstávala jsem schoulená, bradu položenou na kolenou, a nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Vál lehký větřík; povíval mi vlasy a šustil v trávě, která se pohupovala kolem jeho nehybného těla.
Louka, která mi zprvu připadala tak úchvatná, vedle jeho nádhery vybledla.
Váhavě, pořád v obavách, že zmizí jako fata morgana, příliš krásný, aby byl skutečný… váhavě jsem natáhla jeden prst a pohladila ho po hřbetě třpytivé ruky, která mi ležela na dosah. Znovu jsem žasla nad dokonalou texturou, saténově hladkou, chladnou jako kámen. Když jsem zase vzhlédla, jeho oči byly otevřené a dívaly se na mě. Dneska měly barvu karamelek, byly světlejší, teplejší, po lovu. V koutcích jeho nehybných rtů se ukázal rychlý úsměv.
"Neděsím tě?" zeptal se rozpustile, ale v jeho tichém hlasu jsem slyšela skutečnou zvědavost.
"Ne víc než obvykle."
Usmál se víc zeširoka; jeho zuby se zablýskly v slunci.
"Neboj se," zašeptal znovu a s přehnanou pomalostí přistoupil blíž. Plynule se posadil, schválně zpomalenými pohyby, až se naše obličeje ocitly na stejné úrovni, jenom stopu od sebe.
"Prosím tě, odpusť mi," řekl formálně. "Dokážu se ovládat. Tys mě zaskočila. Ale teď se chovám, jak nejlíp umím."
Počkal, ale já jsem stále nemohla promluvit.
"Dneska nemám žízeň, čestné slovo." Zamrkal.
Tomu jsem se musela zasmát, ačkoliv ten smích byl roztřesený a zadýchaný.
"Jsi v pořádku?" zeptal se něžně, pomalu, opatrně natáhl svou mramorovou ruku a položil mi ji zpátky do dlaně.
Dívala jsem se na tu hladkou, chladnou ruku a pak jsem se mu podívala očí. Byly zjihlé, kajícné. Podívala jsem se zpátky na jeho ruku a pak jsem ji otočila a konečkem prstu mu začala objíždět čáry v dlani. Vzhlédla jsem a plaše se usmála.
Oplatil mi oslňujícím úsměvem.
Čas od času se jeho rty pohnuly, tak rychle, že to vypadalo, jako by se chvěly Ale když jsem se zeptala, řekl mi, že si pro sebe zpívá; bylo to příliš potichu, abych to slyšela.
Také jsem si užívala slunce, ačkoliv vzduch nebyl na můj vkus dost suchý. Ráda bych si lehla jako on a nechala slunce, aby mi hřálo tvář. Ale zůstávala jsem schoulená, bradu položenou na kolenou, a nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Vál lehký větřík; povíval mi vlasy a šustil v trávě, která se pohupovala kolem jeho nehybného těla.
Louka, která mi zprvu připadala tak úchvatná, vedle jeho nádhery vybledla.
Váhavě, pořád v obavách, že zmizí jako fata morgana, příliš krásný, aby byl skutečný… váhavě jsem natáhla jeden prst a pohladila ho po hřbetě třpytivé ruky, která mi ležela na dosah. Znovu jsem žasla nad dokonalou texturou, saténově hladkou, chladnou jako kámen. Když jsem zase vzhlédla, jeho oči byly otevřené a dívaly se na mě. Dneska měly barvu karamelek, byly světlejší, teplejší, po lovu. V koutcích jeho nehybných rtů se ukázal rychlý úsměv.
"Neděsím tě?" zeptal se rozpustile, ale v jeho tichém hlasu jsem slyšela skutečnou zvědavost.
"Ne víc než obvykle."
Usmál se víc zeširoka; jeho zuby se zablýskly v slunci.
"Neboj se," zašeptal znovu a s přehnanou pomalostí přistoupil blíž. Plynule se posadil, schválně zpomalenými pohyby, až se naše obličeje ocitly na stejné úrovni, jenom stopu od sebe.
"Prosím tě, odpusť mi," řekl formálně. "Dokážu se ovládat. Tys mě zaskočila. Ale teď se chovám, jak nejlíp umím."
Počkal, ale já jsem stále nemohla promluvit.
"Dneska nemám žízeň, čestné slovo." Zamrkal.
Tomu jsem se musela zasmát, ačkoliv ten smích byl roztřesený a zadýchaný.
"Jsi v pořádku?" zeptal se něžně, pomalu, opatrně natáhl svou mramorovou ruku a položil mi ji zpátky do dlaně.
Dívala jsem se na tu hladkou, chladnou ruku a pak jsem se mu podívala očí. Byly zjihlé, kajícné. Podívala jsem se zpátky na jeho ruku a pak jsem ji otočila a konečkem prstu mu začala objíždět čáry v dlani. Vzhlédla jsem a plaše se usmála.
Oplatil mi oslňujícím úsměvem.
Koukám, že sis to krásně doupravila. :) Snad jsi s mou úpravou spokojená..
Kdyby ne, tak si to klidně ještě uprav. :) Jinak moc krásné nové články. :) ty videa už jsem některé viděla, ale řeknu ti, že mě dostaly jako poprvé. :P 
Krásný, fakt. :)